Graeme McKinnon

Graeme Mckinnon se na pražské výtvarné scéně pohybuje už několik let a je známý svou otevřeností k médiu i materiálu, často převádí kresby na malby, většinou na velkoformátová plátna nebo dřevotřískové desky. Jeho komiksy, kresby i malby jsou plné dramaturgie deníkových záznamů, zarytě obyčejných situací, vyhrocených jen nenápadně, protože na první pohled se tu přece nic zásadního neděje. Vedlejší postavy se svými komentáři stávají hlavními, přece se tu totiž něco děje. Děje se tu Graemův autobiografický příběh, který se tuhle a zase támhle deformuje do fikce, jež by ale stejně tak mohla být Graemovým příběhem. A protože je to příběh plný emocí, vzpoury, odevzdání, hraní, milování a, ač by se tak podle stylu kresby mohlo zdát, už dávno ne pubescentního náhledu na život ve všech jeho zatáčkách, Graeme jej potřebuje trochu srovnat, nebo možná usadit či nasadit. Základem kreseb je totiž nalinkovaná síť, která je kresbou sice rozbitá, stejně tak ji ale někde v druhém plánu řídí. Těžko říct, jestli se tu odehrává boj mezi chaosem a řádem a nebo se jen Graeme potřebuje vtěsnat do jakýchsi kolejí, které i přes veškerou otevřenost svojí osobnosti respektuje. Nebo možná chce následovat, protože ten papír byl přece původně prázdný a bez linek. Možná mu byl inspirací časopis o vyšívání, možná si jen vzpomněl na dětskou hru „spoj tečky a bude z toho slon“.

Přestože by se mohlo zdát (a s největší pravděpodobností tomu tak je), že je Graemova ruka podobně uvolněná jako ta dětská, která ještě stěží koordinuje, všechno je až s obsesivní precizností na svém místě, stejně tak jako přetažená nebo rozmazaná čára. Jen málokdy může člověk sledovat tak dokonalý přepis syrově vyhlížející kresby do obrazu, který za stejnou poetikou skrývá tak perfekcionistickou práci.

Graemova stylizace psychologie postav naznačená v jednoduchém gestu či důmyslně vybraném komentáři vyhlíží banálně, ale nechává za sebou pachuť existenciálních témat. I velká plátna jako by byla vytrženými listy komiksu s podivně namixovanými hrdiny, kteří se potkávají jakoby náhodně a vždy si jen jakousi nevinnou replikou sdělí nějakou životní pravdu.

Graemovy kresby a malby jsou autobiografické ve dvou rovinách. Jednak ukazují jeho vlastní příběhy a konstrukce, jednak se jeho autobiografie odráží ve způsobu práce, respektive jeho styl práce deklaruje Graemovo uvažování. Potřeba řádu, který na jednu stranu znásilňuje tvary i kompozici, na druhou však svojí předurčeností ulevuje a zbavuje Graema úplné zodpovědnosti za výsledné linie. Přesto zde má všechno to jediné správné místo, stejně jako autorův podpis. Podobně jako v kresbách hudebníka a umělce Daniela Johnstona je totiž nedílnou součástí obrazu, a nese tak stejnou váhu jako textové vzkazy, opět zcela začleněné do kompozice. Graemova osobnost malíře by totiž nebyla úplná bez hudby a textu. Zatímco se nám ale Johnston chce otevřít, Graeme zůstává schoulenější. O to více pak diváka překvapí upřímnost zpovědi, která je v obrazu zašifrovaná.

Jako by se Dubuffet snažil kopírovat svou automatickou kresbu, kombinuje Graeme expresívní, anarchistické a spontánní kresby s precizností až obsesí z přenosu z malého formátu na velký. Právě tento konflikt postojů dodává Graemovým pracím ještě intenzívnější výraz, neboť urputnost, s jakou jsou dokončeny, se zkrátka a jednoduše někde odrazit musí. Částečná abstrakce je postavena na přesně naplňovaném scénáři jak po obsahové, tak po technické stránce. Linie je zde spojením několika teček. Jako by si totiž Graeme potřeboval prožít svou zkušenost a emoci s kresbou znova, tentokráte ale s odstupem člověka, který je schopen ono nepřenosné a spontánní přenést v čase, technice, místě, prostoru i emoci.

4. 9. 2012, Tereza Velíková