Jana Vojnárová: Papery Feeling

vernisáž v uterý 22. 3. v 18.00

Výstava Jany Vojnárové v Galerii Ferdinanda Baumanna je věnovaná technice koláže. Ta nejenže převládá co do kvantity v rámci vystavených děl, ale je i jakýmsi kvalitativním modelem pro výstavu jako celek. V jednotlivých vitrínách se střídají různá formální řešení a přístupy k práci a kolážovitě tak skládají obraz o vrstevnatosti autorčiny tvorby.

Řada vystavených prací může pro svůj bezprostřední, skicovitý charakter a převládající malý formát vyvolávat dojem přípravné studie, jde ovšem o definitivní, svébytná díla. Naopak trojdimenzionální objekty – knihy, které byly povýšeny ze zdrojového materiálu na samostatné artefakty – jsou přiznaným experimentem, který dává nahlédnout do procesu práce a potenciálně i nových možností, jež na umělkyni teprve čekají. Prostřednictvím výmalby samotných obdélníkových vitrín se vystříhané postavy nebo malby na plátně stávají součástí jakési prostorové site-specific koláže.

Mezi plátnem a papírem vede obousměrná cesta vzájemného vlivu a stěžejním motivem je vždy figura. Jelikož jsou postavy Jany Vojnárové převážně ženské nebo dětské, mohli bychom její práci interpretovat jako ztvárňování „ženského světa“ v tradičním slova smyslu. Zavěšené vystříhané figurky snad připomínají papírové panenky na hraní a i samotná technika stříhání a lepení by mohla sugerovat tradici „ženských ručních prací“. Představu pečlivých ženských prstíků, které poslušně vytváří předměty k ozdobení rodinného krbu, ale Jana ironizuje svým až art-brutově expresivním gestem a podvratně spojuje příslovečnou ženskou jemnost s rozmáchlým gestem moderního (mužského) génia.

Samostatnou výzvou se stalo předsevzetí vybalancovat vztah mezi dynamickým, „neučesaným“ výrazem Jany Vojnárové a strohou funkcionalistickou estetikou galerijních vitrín, tak aby instalace neupadla do chaosu, ale ani se nenechala jednoduše svádět ke slušivému minimalismu. Výsledek je čistý i zneklidňující zároveň. Jako by některý z klasiků avantgardního grafického designu či obrazových básní odkryl potlačovanou a expresivní část své osobnosti. V duchu rodových předsudků bychom mohli říct, že tu na první pohled vidíme Karla Teigeho nebo Zdeňka Rossmanna, na druhý ale už paní Teigeovou a Rossmannovou…

Ve výsledku tak můžeme nahlédnout paradox a absurditu kategorizací toho, co je ženské a co mužské: je ženám vlastní pečlivá, rukodělná domácí práce, zatímco muži mohou otiskovat své rozbouřené tvůrčí vzepětí na barvami pokyré plátno; nebo je muž strážcem racionality a řádu a žena ztělesňuje intuici a bezprostřední pudovost? Jana Vojnárová tuto dualitu spojuje, k čemuž jí pomáhá i svým způsobem (v pozitivním slova smyslu) infantilní ráz její tvorby – vždyť dětské je zkrátka lidské bez přívlastků.

Tereza Jindrová, kurátorka výstavy