Petr Strouhal

Kočka tam byla zrcadlově, myslím

Petr Strouhal, Galerie Ferdinanda Baumanna, Štěpánská 36, 8. 10. – 8. 11. 2010

Fotografie se dnes ocitla v nezáviděníhodné situaci a my s ní. Na první pohled běžná zkušenost se záznamem okolní reality se téměř nepozorovaně proměnila v každodenní užívání snadno manipulovatelných obrazů skutečné skutečnosti.

Co na to historie? Před vynálezem fotografie se pomocí camery obscury promítaly pouze pomíjívé obrazy okolní reality a jejich odraz se otiskoval snad jedině v paměti přímých účastníků. Postupem času, umožnil technologický vývoj světelný otisk okolní reality fixovat a zachycení okamžiku pomocí světla a stínu se tak stalo základem fotografie. Čas se stal černobílým a později posloužil jako základní jednotka filmu. Film byl nejdřív atrakcí, potom uměním a postupně se díky manipulaci s obrazem a speciálním efektům vrátil na svůj počátek, k malbě. Před vynálezem fotografie, promítaly “kouzelné lampy” výhradně ručně malované obrazy, které se manuálně animovaly. První pohyblivý obraz, který byl tenkrát k vidění, byla malba, popřípadě kresba, která se díky iluzi vnímání zdánlivě pohybovala. Co se po celé „filmové“ dvacáté století jevilo jako nadvláda objektivního záznamu skutečnosti (ideologie realismu), se na jeho konci ukázalo jako falešná hra s divákem.

Vraťme se tedy na počátek. Pomyslným otcem zachycení času se stal francouz Louis Daguerre, který v první půli devatenáctého století zdokonalil tehdy již známou kresbu světlem a stínem. Jenže Daguerre byl nejen vynálezcem fotografie, ale ve své době také uznávaným scénografem a tvůrcem speciálních efektů pro velké divadelní scény. V jeho osobě se tak trochu paradoxně spojuje zájem o vytvoření iluze a zároveň snaha tuto iluzi realisticky zachytit. Paradox, který dnes už nikoho nevyvede z míry. Iluze a její realistické zachycení se staly modelem pro současnou fotografii.
V kontextu vizuálního umění se výrazem model obvykle označuje vzor nebo předloha. V oblastech jako je věda, průmysl nebo pop-kulturní zájmová činnost, se pojem model převrací a dostává zcela opačný význam. Skutečný objekt zájmu se stává vzorem (třeba funkční letadlo) a výsledkem se stává model, model skutečnosti. Model je jednou původní předmět, jindy jeho nápodoba. Ve výrazu model tedy evidentně existuje určitá dvojznačnost.

Petr Strouhal ručně modeluje situace, které zastavuje v čase. Výsledkem jsou volné, neuzavřené fotografické cykly, složené z fotografií modelů nebo (možná) náhodných situací. Sledujeme zde iluzivní zobrazení inscenované situace nebo bezprostřední zachycení skutečné skutečnosti? Řešení neexistuje, sami jsme už přestali rozlišovat. Zůstává jen autorův přesný model, model vnímání okolní reality.

Jiří Havlíček