Alena Anderlová: Go GO (GO!)

Výstava Aleny Anderlové (1977) určená pro specifický prostor Galerie Ferdinanda Baumanna má povahu ironické didaktické nástěnky. Do prostoru vitríny je na způsob filmového pásu instalována etuda, v níž jsou rozpohybovány rozmanité zvířecí druhy. Důvody k pohybu se ale radikálně liší. Není Go jako GO. Někde stíhá predátor nebohou oběť, jinde závodí šelma s východem slunce, klokan prchá před požárem nebo si pštros kope s vlastním vejcem, které je ale spíše kulatým bledým měsícem. Všude je vazba zvířete, horizontu a slunce či měsíce, podle toho, zda je den či tma. Slunce a měsíc se někde žánrově proměňují v míč, balón, balónek či bublinu. Za zvířecími náměty, tolik typickými pro autorku, cítíme explikaci vztahu přírody a civilizace, respektive přírody a lidského rozumového poznání. Člověk se svou sebestředností vymýšlí vývojové a evoluční konstrukty, v nichž sám sebe klade na nejvyšší stupeň dokonalosti, vše ostatní podléhá principu tohoto sebeopodstatnění. Zvířata postupně ztrácejí nejen svou mýtickou posvátnost, ale vůbec vážnost. Stávají se cvičenými objekty lidské kratochvíle, hravými mazlíčky, živými hračkami, animovanými hrdiny. Obrazy Aleny Anderlové lze ale číst i jako zvláštně magický sen. Sen o tom, že se vše logicky převrátilo, a zvířata svou situovaností kouzlí jiné vztahy, kde lidská přítomnost je zbytečností. Para-alchymistický svět, který se vymknul závazné vážnosti, je plný jinotajné sebeironie. A ta se týká poznání jako takového. Jako bychom byli znovu vedeni ke hře, hravosti a herním principům, které přemazávají polaritu dějů, oslabují morální imperativy, aby proměnily svět v rajské nevědomí a tedy spontánní nevázanost. Jako bychom se dostali před dějiny člověka, nebo spíše do dějin „po člověku“, který tu cosi po sobě zanechal, s čím si zvířata příležitostně hrají, pokud zrovna neloví, nespí nebo se nepáří. Není Go jako GO. Ale vědomí, že cyklický pohyb života na planetě Země člověka v principu nepotřebuje, je přinejmenším mrazivé. 

Petr Vaňous, kurátor výstavy