Na skále sebevrahů
1.
K procitnutí Jana došlo náhle. Nadechl se s takovou silou, s jakou se člověk nadechne poté, co se vynoří z vody. I přes zamlžený pohled okamžitě rozpoznal, že se nachází v neznámém prostředí a připadal si značně otupělý. V nečekaně blízké vzdálenosti za jeho hlavou někdo náhle promluvil a rozrazil tak všudypřítomné ticho.
„Jsi tady.“
Jan se pokusil prudce otočit hlavou za hlasem, ale jako by tento pohyb jeho svalová paměť neznala, nebyl ho schopen provést. Cítil zvláštní slabost. Podařilo se mu posadit a postupně se celým tělem otočit za pomoci nohou, jež opisovaly pohyb hodinových ručiček na ciferníku.
„Kde to jsem?“
„Přeci tady“ přišla vzápětí odpověď.
Jan byl v údivu. Jeho otázku totiž zodpověděl Antonín Machač, jeho učitel literatury ze střední školy, který tu teď před ním nenuceně stál.
„Co… co je tohle za po… co tady se mnou děláte, pane Machači?“
„To ty jsi mě sem zavolal. Tak se tolik nediv.“
„Já? Já že jsem Vás zavolal? Proč bych to dělal? A kam že jsem Vás to zavolal?“
„Potřeboval jsi průvodce. Někteří ho potřebují a jiní ne. Ty jsi ho potřeboval. A tak je tu pan Machač. Jiní mají zase jiné, své vlastní.“
„Jste tedy pan Machač?“
„To jsem tak úplně neřekl. Řekl jsem, že jsi potřeboval, aby tady s tebou pan Machač byl.“
„Takže jen předstíráte, že jste Machač? Proč?“
„Každý potřebuje svá vlastní slova a své vlastní obrazy, aby porozuměl. Nepředstírám. Jsem tady pro tebe tím, kým potřebuješ, abych byl. Není možné, abych byl čímkoli, co bys sám neměl pocit, že potřebuješ.“
2.
Jan nebyl schopen rozpoznat, co se to s ním vlastně děje. Všechno bylo v této realitě, či opaku reality, podivuhodné. Přijal tedy sám pro sebe odůvodnění nastalé situace tím, co jediné se mu zdálo možné, a sice, že sní. Rozhodl se, že jelikož není snění nikterak nebezpečné, může jednoduše pokračovat, bez nutnosti všemu plně porozumět. Jeho tělesné omezení stále trvalo a nemohl otáčet hlavou. Aby si prohlédl prostor, v němž se nachází, musel tak rotovat celým tělem. On a pan Machač stáli v uchvacující krajinné scenérii. V rozlehlém plochém údolí, kolem nějž se tyčily do výšky jako babylonské věže vysoké, čtyři hory, z každé strany jedna. Ty objímaly plac rozlohou asi tak velký, jako stovka fotbalových hřišť ležících vedle sebe a s trávou tak pečlivě střiženou a měkkou, jako by ji denně opečovávaly tisíce rukou laskavých zahradníků. Uprostřed tohoto prostranství se do nebe tyčila obrovská krkolomná skála, jejíž tělo působilo nehostinně, vyprahle a jako by nad ní plul obří bouřkový mrak, dopadal na skálu temný stín. Kolem dokola se táhl kruh divotvorných květin, z nichž každá se zdála svým tvaroslovím i barevností jedinečná.
Jan pochopil, že všudypřítomná, omamná vůně pochází právě z nich. Kolem této divoké zahrady, v níž byla skála zasazena, tekl drobný potůček, stružka, obkreslující je jako třpytivá nitka.
„Co to je za zvláštní květy? Nikdy předtím jsem takové neviděl.“ Zeptal se Jan.
„To jsou děti.“ Odpověděl Machač.
„Děti? Jak to myslíte, děti?“
„Každý květ z těchto rostlin je duší jednoho, které se rozhodlo nenarodit a uvolnit tak svoje hmotné tělo těm, kteří přetrhli cyklus.“
„Cyklus čeho?“
„Životy se nemohou zapisovat jako linky, Jane. Dokud nejsou uzavřeny, nejsou úplné. Teprve kruh nemá konec, ani začátek.“
3.
Jan dostal strach. To, co se mu nejdříve jevilo jako sen, postupně nabylo podoby, která ho zneklidňovala.
„Takže… takže tohle je nebe? Já jsem v nebi? Zemřel jsem?“ Soukal ze sebe přiškrceně.
„Já myslím, že kde jsi, pochopíš brzy sám, Jane.“ Odpověděl Machač.
Janovo tušení nabývalo na nesnesitelnosti. Kostnaté prsty na rukou se mu nutkavě třásly. Při představě, že by snad měl sáhnout na vlastní krk, se ho ale zmocňovala těkavá úzkost. Přiběhl tedy malátně k potoku a sklopil zrak k odrazu na hladině. V tom okamžiku stanul tváří v tvář svému vlastnímu rozhodnutí. Jeho krk byl podlitý v jednu obrovskou modřinu přibližně ve středu ohryzku prodřenou až do struktury masa. Jeho hlava byla bledá jako papír a oči prázdné a vyhaslé jako hluboká noc. Dosud si myslel, že je tu sám. Tedy jen on a Machač. Teď zblízka si ale všimnul, že spletitá zahrada začínající za stružkou se ve skutečnosti hemží lidmi.
Převážně muži, ale i ženy tu očichávali jednotlivé květy a poté, co vynořili nosy, přecházeli od jedné rostliny ke druhé a svůj postup opakovali. Někteří do květů něco dlouze šeptali a vypadali, jako by s nimi snad byli v rozhovoru. Tváře všech přítomných byly neobyčejně růžolící a veselé a budily podivně slavnostní dojem.
Najednou se odněkud z vrchu ozval hvizd. Pohmožděný krk Janovi znemožňoval pohled nahoru, pozoroval tedy alespoň počínání lidí v zahradě. Ti ustrnuli s hlavami vykroucenými vzhůru a upírali k místu hvizdu zrak. Chvíli se, jak se Janovi alespoň po sluchu zdálo, nahoře nic zvláštního nedělo. Vzápětí se však ozval jásot všudypřítomných a jejich mohutný potlesk trvající několik minut. Po tomto povyku se všichni pokojně vrátili ke své předchozí činnosti, jako by je bývalo bylo nic nepřerušilo.
4.
„Pane Machači, já… jak bych se mohl dostat za ostatními do té zahrady? Víte, chtěl bych se také cítit tak, jako oni. Uzdravují je snad vůně těch krásných květů? To proto jsou tolik šťastní? A taky víte… vypadají lépe… lépe než já.“
„Už jsem ti přeci říkal, že to nejsou květy, ale děti, Jane. A děti duše uzdravit nemohou.“
Machač ukázal prsty natažené ruky přímo do vody před sebou.
„Tohle jsou slzy, které za Vás, co jste tady, vyplakali lidé, kteří Vás milovali. Pokud se odvážíš vstoupit dovnitř, budeš muset zakusit bolest, kterou tvůj předčasný odchod způsobil. V té bolesti ale nalezneš porozumění. To porozumění léčí duše, Jane. Aby ses dostal do zahrady, musíš projít Potokem žalu. Jiná cesta tam nevede. Dál už ale musíš sám, hochu.“
Jan tušil, že nemá smysl váhat. Byl si vědom, že čím déle setrvá v nečinnosti, tím těžší bude udělat třeba jen nepatrný krok. Opustil tedy bez rozloučení Machače a odhodlaně vykročil. Sotva se jeho chodidlo stačilo dotknout hladiny, tíha žalu mu podklesla kolena a srazila ho obličejem do kamení. Uběhly roky, než zase vstal. A byly to zoufalé roky.
K procitnutí Jana došlo náhle. Nadechl se s takovou silou, s jakou se člověk nadechne poté, co se vynoří z vody. Pocit, který ho prostoupil po povstání z Potoku žalu nikdy v takové intenzitě nezakusil a nedokázal mu vymyslet jiné, snad přiléhavější pojmenování než bezedná láska.
5.
Cítil opojení. Vůně divotvorných květů ho vábila. Tělo převzalo moc nad myslí a pohybovalo se samo od sebe, pružné a scelené jako dříve. Postupně bořil se obličejem do stovek, možná tisíců květů. Některé byly tak velké, že do nich vkládal celou hlavu. Čas přestal existovat, jen místy v bujarých záchvatech všeobecného veselí excitovaně tleskal spolu s ostatními jako smyslů zbavený. Když narazil na veliký tmavě modrý květ světélkující jako noční obloha, uslyšel uvnitř něj sotva znatelný šepot. Přestože nedokázal rozeznat jediné slovo, věděl, že obsah toho sdělení už dávno zná. Čichal narkotickou vůni květu plnými doušky, jako básníci čichávají kouř marihuany nad ránem, když tma utíká z oblohy. Srdce mu prudce bušilo do hrudi a ze samého přívalu serotoninu ho posedla touha vyšplhat se až na samý vrchol skály. Vnuknutí. Nohy a ruce ho vedly samy. Nikdy nešlápnul vedle a nikdy se pod ním kámen nerozdrolil ani neodpadával. Lezl s takovou lehkostí a přesvědčivostí, jako by na ten výstup trénoval celý život.
Na vrcholu skály, kterého brzy dosáhl už stála dívka asi v jeho věku. V rozevlátých šatech radostně mávala na všechny ty, které nechala pod sebou. Na malý okamžik se otočila na Jana a jiskrně se usmála. Natáhla směrem k němu drobnou ruku a zvonivě pronesla „spolu?“ V tu chvíli Jan ucítil tah její paže, kterou následoval. Nohy se mu vzepjaly ke skoku a copy dívky ve větru mu sklouzly po tváři za zvuku mohutného potlesku.
K procitnutí Jana došlo náhle. Nadechl se s takovou silou, s jakou se člověk nadechne poté, co se vynoří z vody a do jeho zcela nové tváře se jiskrně smála jeho zcela nová matka.
Klára Vavříková, kurátorka výstavy