Kryt

I když je Štěpánská pasáž veřejným průchodem, byla koncipována a postavena jakožto obchodní pasáž. Galerii Ferdinanda Baumanna, využívající tamních prosklených výkladů, tak konkuruje sousední komerční zóna, díky čemuž může snadno dojít ke střetu rozdílných zájmů. Jednou z taktik, jak případný konflikt řešit, je pasivní obrana. Prostě se zakopat anebo zabednit. Tím se sice uhájí autonomie, zároveň však důkladně obrněná pozice čelí hrozbě nezájmu: je lehké ji ignorovat, a tedy se jí i vyhnout. Cementová stěrka, která osvětlenou prázdnou výlohu v horizontálních pruzích zvenčí pokrývá, s nezájmem počítá. Množství spár, z nichž se line světlo, na autonomii galerie upozorní a nabídne možnost průhledu. Je to ovšem průhled nevděčný: ostré zářivkové protisvětlo způsobuje, že pasivní pnutí přilnavého materiálu nabývá agresivního účinku.

Patrik Pelikán

Patrik Pelikán / Kryt

Formy, materiály a principy, s kterými Patrik Pelikán zachází ve svých „věcech“, jsou nám velmi povědomé. Jako bychom je měli v paměti nastřádané z každodenního městského žití, dílem nevědomky a dílem zaujati strukturou, detailem, samozřejmostí, podivností.

Procházení kolem, vedení pohledu. Mentální skenování, kopírování a posun situace tvaru, objemu, prostoru. Rovnoběžky, plynulý pohyb. Pronikání světla. Reliéfní tvary simulované plochou, objemy tvořené vrstvením ploch. Obousměrné pohyby po vertikále i horizontále. Pohyb mezi černou a bílou. Jinové prostory a objemy prostupované a zviditelňované světlem. Obraz transformovaný v objekt. Malířské zacházení s hmotou. Umocňování a eskalování výchozího stavu. Konceptuální uvažování o obraze směrem ke smyslovému vjemu. Souvztažnost polaritních forem. Linie dynamizující prostor. Trhlina jako prostor svobody.

Možnosti vztahových situací mezi plochou a prostorem je nevyčerpatelné fenomenologické téma. Zaměříme-li se na možnosti výstavního prostoru výkladu situovaného ve frekventované městské pasáži, na mysli vytane hned několik základních situací. Obrazovou plochu či objekt lze připoutat k základové stěně. Lze je také situovat volně do nitra vymezeného prostoru až do těsné blízkosti skleněného rozhraní. Obě možnosti mohou existovat s vědomím, že výkladní sklo vytváří zvláštní bariéru – průhledně neviditelnou, poeticky zrcadlící, současně i velmi nekompromisní. Informaci lze umístit ale i na plochu výkladu vně. Působení všech těchto variant je koncipováno k jednoznačnému upoutání pozornosti kolemjdoucího, k jeho zastavení.

Site specific intervence Patrika Pelikána má ale jiný charakter. Je lapidárně samozřejmá, skoro až k neregistrování, současně je absurdně nelogická a dost nejednoznačná. Rovnoběžné horizontální pruhy z betonové stěrky mírně odlišných tónů šedé barvy pokrývají z velké části skleněné plochy vitrín. Z volného spodního pásu proniká nepříjemné chladné zářivkové světlo. Zmnožení horizontál a jejich přesahování přirozeného kovového rámování oken podvědomě podporuje pohyb kolemjdoucího. Délka vytvořené struktury je ale dostatečná k tomu, abychom i při zrychlené schůzi zaregistrovali podivnost míjené vizuální situace. Světlo pronikající škvírami poutá náš pohled, uvnitř ale nic k vidění není. Zrychluje nás, současně probouzí pochybnost. Téma bariéry, touha zakrýt, vzbudit pozornost.

Síla intervencí Patrika Pelikána spočívá především ve schopnosti stejné zviditelňovat a zvýznamňovat stejným. Jeho „věci“ mají homeopatický charakter, jenž tematizuje zpochybňování samozřejmého a podvědomé přijímání nesamozřejmého. Plochu a prostor, jež ji obklopuje, vnímá v živé, dialogické celistvosti. Pronikající prostor se tak stává plasticitou, kde jádro není bodově fixované, ale vytváří živou síť, která se neustále děje skrze vědomí pozorovatele.

Iva Mladičová