Žijeme krizovou situací nevídaných rozměrů. Čelíme vyčerpávajícímu hladomoru a to nejlepší v nás – ohleduplnost, solidarita, svépomoc a odříkání – se v mžiku poskládalo jako neprůstřelná barikáda. Zažíváme v pravdě něco, co nás fascinuje, poněvadž jsme o tom doposud jen četli. A v těchto dnech to konečně můžeme pocítit takříkajíc na vlastní kůži. Vlastně jsme si splnili náš kolektivní sen, na který jsme dlouho, trpělivě čekali. Konečně přišla ta naše válka, náš konec světa, který vypadá přesně tak, jak má. Dali jsme mu totiž náš rozměr i tempo, jež lze nespoutaně regulovat jako trenažér. Je to vskutku epochální chvíle, kdy každý musí být vděčný, že se stal její malou aktivní součástí. K pojmu sounáležitosti se příležitostně můžeme ještě vrátit. Teď věnujme pozornost té vnímavější části naší společnosti – především všem umělcům zahnaným do domácího exilu, kteří se zbytkem světa mohou komunikovat pouze korespondencí a zkrášlením veřejného prostranství bez konvenční vernisáže. Vystavené obrazy a následující úryvek z dopisu samotného umělce může být pro nás – tedy stejně vnímavé bytosti – posilující inspirací a nadějí nových, doslova poválečných zážitků.

„…poslední dobou, asi třicet let, maluji menší obrázky s častým motivem hlavy ve formě zátiší. Tedy něco jako vanitas, které začíná a končí znakem a signální barvou.

Dostávám se opět na půdu monochromu, však to znáš, ve vitríně bych chtěl tyto menší práce představit. Všechny už jsem je dokončil (viz příloha), mám na to klid. Mé domácí vězení si odpykávám ve východních Čechách, v rodinném sídle oblíbeného uhlobarona. Tento člověk, jak víme, je mecenášem umění, ale překvapil mne fakt, že umění i miluje. Svědčí o tom velké ale konečné množství řádně očíslovaných a jednostránkových literárních pokusů, které se povalují po celém domě včetně zahrady, kde lze při troše vynalézavosti zaparkovat vůz, aniž by kazil úžasnou vyhlídku. Mám zde na starosti drobné nárazové práce, včetně doučování jeho dvou dětí, tedy zvláště mladší dcerky, jež ve mne nalezla opětované zalíbení. Její věk nelze s přesností určit, ale charakter nespokojenosti v její tváři zřejmě souvisí s odloženou maturitou. Zamiloval jsem se do dcerky, která vypadá velmi románově. Ráda nosí červené tričko a před každým muchlováním ji musím vykoupat v zastřešeném bazénu. Miloval jsem tohle krásné mladé děvče, u nějž se už zřejmě projevovaly první známky otylosti, kvůli té vyhlídce, které jsme se společně věnovali… Náhle se všechno změnilo. Poznal jsem takzvanou prvorozenou dceru, a od té chvíle pro mne ta první druhorozená existovala zčásti jen napůl, zčásti už vůbec.

Jinak momentálně každý den jezdím do parku, asi 350 let starého, cvičit oko a ruku, tedy kreslit – masturbovat v plenéru, v této morové době ideální stav.

Často vycházím do přírody a napadá mne opravdu hodně věcí, myšlenek, které zpracovávám. Někdy bych se rád pustil do realizace některých uhlobaronových textů a natočil film na způsob F. Vláčila, na motivy obyčejného života průměrného alkoholika.“

text Michal Pěchouček

We are living through a crisis situation of unprecedented proportions. We face an exhausting famine, and our best qualities – considerateness, solidarity, self-sufficiency, and self-denial – are instantly assembled into a bulletproof barricade. In truth, what we are experiencing fascinates us because it is something we have previously only read about but that we can now finally experience up close and personal. We have essentially fulfilled a collective dream that we have long been patiently awaiting. Finally, we have our war, our end of the world, which looks exactly the way it should – because we have given it our proportions and our tempo, which can be endlessly regulated like an exercise machine. It is truly an epic moment, and each of us must be grateful to be a small and active part of it. We can occasionally come back to the idea of solidarity, but right now let us focus our attention on the most perceptive part of our society, in particular all the artists who have been driven into domestic exile, who can communicate with the rest of the world only through correspondence or by beautifying public space, without the conventional exhibition opening. For us similarly perceptive beings, the exhibited paintings and the subsequent excerpt from a letter by the artist can act as a fortifying inspiration and a source of hope for new, literally postwar, experiences.

“...for the past maybe thirty years, I have been painting smaller still–lifes, often with the motif of a head. They are something like a vanitas, beginning and ending with a sign and a signal color.

I again find myself in the realm of monochrome. You know how it is… I’d like to present these smaller works in the display case. They are all finished (see attached), so I have peace and quiet. I am doing my time, my house arrest, in eastern Bohemia, at the family home of a popular coal baron. This man, as we know, is a patron of the arts, but I was surprised to learn that he also loves art, as evidenced by the large but finite number of properly numbered single-page literary attempts scattered throughout the house – including the garden, where you can, with a little inventiveness, park a car without ruining the amazing view. I am in charge of minor one-off jobs, including tutoring the two kids, especially the youngest daughter, whose affections have been returned. I cannot precisely determine her age, but the expression of dissatisfaction on her face would appear to relate to delayed graduation. I fell in love with a daughter who looks like something from a novel. She likes to wear red t-shirts, and every time we make out I first have to bathe her in the covered pool. I loved this beautiful young girl, who was already showing the first signs of plumpness, because of the view we shared together… But all at once, everything changed. I met the first–born daughter, and since then the first one, the second-born, has existed sometimes only half, sometimes not at all.

Other than that, I currently drive every day to the park, which is perhaps 350 years old, to exercise the eye and the hand, meaning to draw and to masturbate en plein air – an ideal state in this time of plague.

I take frequent walks in nature and come up with truly a lot of things, ideas that I further process. Sometimes, I feel like realizing some of the coal baron’s writings and to shoot a film in the style of F. Vláčil about the ordinary life of an average alcoholic.”

text Michal Pěchouček